ICE, nakladatelství z kuchyně a o kuchtění, jsem založila v roce 2008.
Mým cílem je vydávat a tvořit nejen kuchařské knížky plné zajímavých a chutných receptů, ale také publikace, které by se této každodenní činnosti nějakým způsobem dotýkaly. A protože jsem od přírody člověk hravý, budu se snažit, aby všechny knihy, které budou uvařeny v pomyslné redakční kuchyni, byly originální, úsměvné, sem tam poučné a hlavně neotřelé. Protože vaření, ochutnávání, stolování, zkrátka činnosti, které nás ovlivňují ať chceme či nechceme již od kolíbky, jsou činnostmi natolik zásadními, že si podle mého názoru zaslouží, aby byly hýčkány a rozvíjeny každým z nás.

Sáhnu-li do bezdeného koše vzpomínek, musím připustit, že jsem se nikdy necítila být bytostí předurčenou zabývat se jídlem o něco více než kterýkoliv jiný jedinec na této planetě. Ne že by mě moje máma nevedla k vaření. Naopak. Ale nikdy jsem si neplánovala stát se autorkou kuchařských knížek a navíc i jejich nakladatelkou.
Proto bych Vám ráda vysvětlila, jak jsem se dostala k nápadu založit nakladatelství, napsat knihu o českých klasických jídlech, uvařit je a vyfotografovat, "spískat" grafický návrh a nakonec tuto knihu vydat a doufat, že mi zbude hromada sil, elánu a nápadů na publikování dalších a dalších knížek. Vezmu to ale popořádku.

Kde jsem se naučila vařit?
Samozřejmě doma. Nejdříve s babičkou a mámou, potom bez babičky, ale pořád ještě s mámou a nakonec s mými novými kamarády. Jo, a taky jsem občas koukla do nějaké té kuchařské knihy a maminčina receptáře!
Poté jsem odjela hlídat děti do Francie a najednou jsem zjistila, že všechno je to trochu jinak. Se vším. Se životem a žitím, a tudíž i vařením. Když jsem přidala skořici do jablečného koláče, nikdo to neocenil. Když jsem připravila salát bez oleje a bez hořčice. Jakbysmet. Měla jsem pocit, že se z toho nikdy nevymotám. Ale čas plynul a já jsem postupně začala oceňovat v salátu ten olej s hořčicí, krátce povařenou nebo dušenou zeleninu místo knedlíku, slané koláče místo sladkých …A hlavně mě sebe samu všechny ty nové chutě pokaždé překvapovaly a udivovaly, až jsem najednou zjistila, že mě to vaření v různých polohách baví víc a víc. A když vás něco baví víc a víc, tak pro vás "To" co děláte není jen nutné a nudné zlo, ale jedna velká zábava. A tak jsem vařila a vařila. Když jsem se později vzmohla na malou garsonku začala jsem, jak už to tak ve Francii chodí, zvát všechny známé i neznámé k sobě domů na jidlo. Až ke mně jednoho dne zabrousil na večeři známý nakladatel, kterému se to moje experimentování natolik zalíbilo, že mi nabídl vydat malou kuchařskou knížku. A co se nestalo nebo spíše stalo? Ta moje kulinářská prvotina začala ve Francii trhat rekordy v počtu prodaných exemplářů. Najednou jsem měla možnost v té mé kuchařské zálibě pokračovat a začít se jí věnovat na plný úvazek. Čas od času jsem se odvážila z klasických receptů tu něco ubrat či přidat, postupně jsem přišla na to, které chuťové variace mohou bez problémů uzavírat pomyslné sňatky a čeho se mám raději vyvarovat… A takhle nějak vařím do dnešního dne. Abych řekla pravdu, moc si z kuchtění hlavu nedělám, a když se mi sem tam něco nepovede, není to pro mě prohra ale spíše výzva k dalším "grálům". A především nevařím pro sebe, ale pro ostatní a s ostatními.

A jak je to s fotkami a grafickým zpracováním?
Nápodobně. S grafikou jsem začínala v jednom pidi podniku, kde nás bylo dohromady pět a půl, a tak nezbývalo, než aby všichni fušovali do všeho. A na mě připadla tvorba katalogů. Nejdříve jsem zvládla technickou stránku věci. Naučila jsem se pomocí několika programů vytvořit něco, co by se mohlo přiblížit nějakému manuálu. Překvapivě mě to taky chytlo za srdce. Ujasnila jsem si, že je načase naučit se pořádnému řemeslu a podala si přihlášku do školy na grafiku specializovanou. Tam jsem přišla na kloub nejen základům počítačové grafiky, ale uzrál čas, abych pochopila, že jsem, když mě k tomu okolnosti dotlačí, docela kreativní jedinec. S focením to nebylo jiné. Fotila jsem jako všichni. Hodně a ráda. Jen jsem měla neustále problémy s focením hýbajících se postaviček. Nezbylo mi tedy nic jiného, než se zaměřit na všechno, co nemohlo odběhnout, otočit se, či jinak zmařit můj záběr. A protože jsem při tom vaření občas asistovala fotografům profíkům, tak jsem časem odkoukala, jak správně na to focení nehybného jídla jít.

Když jsem měla pocit, že v zásadě umím napsat a vyrobit knihu sama, napadlo mě, že bych celý ten maratón mohla doběhnout sama samotinká a cílem se pro mě stalo nakladatelství s velkým N (nebo spíše s velkým I). A je to. Takže teď znáte celou historii nakladatelsví ICE a jenom doufám, že k němu budete shovívaví a vlídní. A když se mu někdy něco nepovede, neutečete od něj okamžitě, ale až po určité chvíli. Chybami se přeci člověk učí! A já jsem člověk člověčí!